Maxima Library

Je to velmi zdařilý výběr povídek polské scifi z dnes starší doby. Kdo znáte polskou sci-fi, tak víte, že patří ke světové špičce a platí to i o tomto výběru.

Před vámi leží již dlouho a netrpělivě očekávaný čtvrtý soubor dosud nepublikovaných prací z obsáhlého díla Ijona Tichého, jak nám ho předložila redakční rada Sebraných spisů Ijona Tichého pod vedením profesora A.S.Tarantogy. Pět zápisů z Tichého Hvězdných deníků a tři z jeho vzpomínek nám přinášejí odpověď na řadu ožehavých otázek, jako např.: proč náš svět dnes vypadá tak, jak vypadá, a kdo ho stvořil, proč se potopila Atlantida, jaký byl pravý účel Babylonské věže, co se skrývá za Odysseou a Iliadou, proč na nás neroste listí atd., atd. Tichý nemilosrdně odhaluje pravou tvář Aristotela, Platóna, Homéra, Leonarda da Vinci, Bosche, Napoleona, Swifta a řady dalších „historických“ osobností, dá nám nahlédnout i do historie svého slavného rodu a v neposlední řadě přináší i své včasné varování před vážným nebezpečím, jaké s sebou nese překotné a vysoce neodpovědné rozšiřování automatických praček.

„Dobré knížky jsou vždycky pravdivé, i kdyby se v nich psalo o věcech, které se nikdy nestaly a ani nestanou,“ říká v jedné povídce pilot Pirx. Platí to vlemi přesně i o Lemových prózách z oblasti science fiction. Lem zde líčí lety do kosmu, cesty na neznámé planety, důmyslné stroje a roboty, to, co se – možná – jednou stane běžnou součástí lidského světa, ale co – možná – bude navždy patřit jenom do říše fantazie. Lem nečiní ovšem z technických podrobností střed svého zájmu. Vždy a všude o zajímá hlavně člověk, jeho morálka, jeho filozofie, jeho schopnost poznávat dosud neznámé sktečnosti a vyrovnávat se s nimi. Neustále klade svým hrdinům i čtenářům otázku: stačí člověk rozumově a citově udržet krok s velkými objevy techniky a veškeré vědy?

Cyklus povídek Příběhy pilota Pirxe, podložený – jako všechny Lemovy práce – důkladným studiem kosmonautiky i psychologie, má rovněž velmi lidského hrdinu. Poznáváme Pirxe na studiích, sledujeme ho při prvních letech a zmatcích, i později v dospělosti, kdy už jako výtečný velitel kosmických korábů prožívá situace, při nichž život a smrt – jeho či ostatních – závisí především na jeho vlastním charakteru, intelektu i zkušenostech. Neodlučnou složkou těchto povídek je humor. Příběhy pilota Pirxe jsou tedy objevné, chytré, čtivé – a pravdivé v tom nejryzejším smyslu.

…Ozvalo se prý slabé zapraskání, paměť strojů byla v okamžení čistá jako rozum novorozeněte, a z informací, obrácených na materiální rub, vznikl nečekaně malý Vesmíreček, Univerzátko, Kosmůsek. Po staletí hromaděné poznatky se proměnily v klubíčko atomového prachu. Z rádia jsem se dověděl, jak takový Mikrokosmůsek vypadá, je malinkatý a tak uzavřený, že se do něho nelze nijak dostat. Z hlediska naší fyziky prý představuje zvláštní formu nicoty, tzv. nicotu všudyhustou, absolutně nepropustnou. Nepohlcuje světlo, nedá se roztáhnout, zmáčknout, rozbít, provrtat, jelikož existuje mimo naše univerzum, i když zdánlivě v jeho nitru. Světlo sklouzává po jeho oblých bocích, libovolně zrychlené částice se mu vyhýbají. Nerozumím tomu, co prohlašují autority, že totiž ten Kosmocucák, jak mu říká Dounda, je vesmír, který se ve všem vyrovná našemu, to znamená, že obsahuje mlhoviny, galaxie, hvězdná mračna, a možná už i planety s klíčícím životem. A proto se dá říci, že lidé zopakovali genezi, i když zcela nezáměrně, a dokonce proti vlastní vůli, protože na tomhle jim záleželo nejméně…